Víte, někdy je opravdu radost pohybovat se v mé
blízkosti. Pokud hledáte někoho, kdo od přírody oplývá sarkasmem, ironií,
rejpavostí a podobnými kvalitami, jsem váš člověk. Nikdy mi ale nešlo moc do
hlavy, po kom to vlastně mám, protože můj humor se od zbytku členů mé rodiny
celkem dost liší. A včera jsem na tuto otázku dostala odpověď.
Díky tomu, že jsem teď dostala příležitost
trávit více času se svou rodinou (volně přeloženo jako ,,momentálně jsem bez
práce a tvrdnu doma v teplácích“), jsem dostala šanci pochopit, kdo mě
takto obdaroval. Když jsem včera poslouchala mamku, jak nadává našemu psovi, že
není ochotnej zvednout zadek, pod kterým byl její telefon, měla jsem už totální
jasno. Ano, mám to po ní. Ve chvíli, kdy vysvětlovala, že se na ni náš milovaný
mazlíček nemá ani dívat, protože s ním nemluví, jsem to už nevydržela a
smíchy se rozbrečela.
Tohle krásné dědictví na mě tedy bylo předáno
mou drahou matkou. A nemyslete si, já jsem za něj vděčná – alespoň ve chvíli,
kdy mluvím s lidmi, kteří tento humor chápou. To bohužel nejsou ale
všichni, takže se někdy dostávám i do chvil trapného ticha. Ale neměnila bych.
Moje ironie a sarkasmus mě už dostaly skrze hromadu podivných konverzací, na
které budu dlouho vzpomínat. Jediný, kdo tím u nás doma ale trpí, je náš pes. I
když i ten si už zvykl…
A nemyslete si, i on je královský provokatér :D.
Žádné komentáře:
Okomentovat