Střípky emocí (1)

Jsi se mnou

Jsi všude.

Stále si pamatuju vůni tvé košile.

I dotyky tvých prstů na mé kůži.

Jak jsi se díval, když jsi myslel, že o tom nevím.

V hlavě mi zní tvoje slova.

Snažím se tě setřást, jenže marně.

Vím, že tě musím nechat jít.

Bude to tak lepší pro nás oba.

Tak proč mi to stále stěžuješ?

Citát týdne (1)

Každé ráno je novou kapitolou. Včerejšek je minulostí a zítřek budoucností. Ani jeden z nich vám dnes nepomůže.

Dnešek znovu neprožijete.

Dnešek je jenom jeden.

Nikdy nezažijete stejný den, jako je ten, do kterého jste se ráno probudili

Proto žijte jenom jím.

Zítřek bude zase jinou kapitolou...

Dopis pro mé mladší já...

Moje milé mladší já,

je tu spousta věcí, které bych ti chtěla říct a které bys mělo slyšet. A přitom nevím, kde začít. Tolik věcí bylo špatně a plno věcí tě zranilo. Ale nebude to konec světa. Jsem o pár let starší než ty a mám na srdci pár věcí, které bys měla vědět:

Vím, že jsi sama, i když máš kolem sebe plno lidí.

Hladověním nic nespravíš. Přátele si neudržíš díky tomu, že ti polezou žebra.

Přijde ti, že nikam nepatříš. Neboj se, za pár let potkáš lidi, kteří ti pomůžou stát se někým, z koho budeš mít opravdu radost.

Budeš mít ráda sama sebe, i se všemi svými chybami – a co víc, budou tě s nimi mít rádi i ostatní.

Nikdy nebudeš dokonalá – tak se o to nesnaž. Měj se ráda taková, jaká jsi.

Netrap se kvůli klukům – oni za to nestojí. Sama jednoho dne poznáš, kteří za to opravdu stojí.

Lidé, na kterých ti záleží a pro které bys udělala cokoli na světě, tě zraní. A i když tě to bude bolet, v budoucnu ti i tahle zkušenost pomůže být silnější.

Směj se, kruci, i když se na to necítíš.

Věř nebo ne, ale i takovej sportovní antitalent si najde pohyb, který ho bude bavit. A nebudeš jediná, koho to překvapí.

Projdeš si hroznými věcmi. Ale to je život, některé věci k němu zkrátka patří.

I když to tak teď nemusí vypadat, jednoho dne na sebe budeš hrdá. Já jsem na tebe hrdá už teď. Protože nebýt tebe, nebyla bych ani já tím člověkem, kterým jsem dnes.

Netrap se kvůli tomu, jaká jsi. Nechtěj být někým jiným, protože i oni mají své problémy. Ničí život není perfektní, stejně jako není perfektní ten tvůj. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Jenže právě v tom je ta krása – časem totiž přijdeš na to, že ani perfektní být nechceš. Místo toho, abys byla perfektní, budeš prostě šťastná.

Nedívej se do minulosti, budoucnost je to, co opravdu stojí za to.

Den, kdy mě rozzuřila hloupost druhých

Před pár dny na mě při procházení facebooku vyskočila tahle fotka:

Můžu vám říct, že mě už dlouho nic nezvládlo tak naštvat, jako právě tenhle příspěvek. Tolik věcí je na něm špatně, že se mi z toho chce až řvát. Tohle bylo zveřejněno jako něco k pobavení. A nepochybuju, že to i některé lidi pobavilo. Ale uvědomuje si někdo z nich, jak se asi musí cítit někdo, komu takhle někdo odpoví? A můžu vám říct, že se tohle neděje jenom v časopise, ale i reálném životě a plno z nás to určitě poznalo na vlastní kůži, a to včetně mě.

V životě jsou věci, které se s námi prostě vlečou. I když jsou dávno v minulosti a my jsme teď úplně někde jinde, než jsme bývali, pořád jsou komentáře spolužáků, rodiny a kamarádů schované v koutku naší paměti a připraveny na to, až ve slabé chvilce budou moct udeřit a naplno se nám připomenout. Když řeknete šestnáctileté holce, že nemá kluka, protože je hnusná, nedokážete si ani představit, co to s ní může udělat. Nemůžete to vzít zpátky, nemůžete jí to vymazat z paměti a i když je to naprosto úžasná holka, tohle s ní zamává. Pokaždé, když přijde nějaký kluk na akci za její kamarádkou, hlavou jí jako obrovský neonový nápis pojede věta, že ona je prostě moc hnusná na to, aby měla kluka. A tohle se bude opakovat, pořád a pořád dokola. Bude tomu věřit, protože je to přece pravda, ne? Ostatní to vědí, ti se na ni dívají pořád, tak jak by se mohli plést? Kdo by s tímhle chtěl být? Sama začne podkopávat sama sebe a přitahovat vztahy, které nebudou šťastné – právě naopak. A to všechno díky jednomu hloupému komentáři v časopise, ve kterém pracují – když to řeknu slušně – naprostí tupci a jejichž šéf dovolí, aby tohle šlo do tisku. Tihle lidé by si měli zapamatovat jednu věc – někdy je lepší mlčet než se snažit být vtipní za každou cenu.

Někteří z vás si asi řeknou, že to beru moc vážně…a možná je to pravda. Jenže já si nemůžu pomoct. Zkuste se vy vžít do toho, že je vám šestnáct. Vaše popularita závisí na ceně vašeho mobilu, facebookových statusech, oblíbenosti vašich fotek na instagramu a samozřejmě na počtu kluků, které máte omotané kolem prstu. Když vám něco z toho chybí, padáte v sociálním žebříčku dolů. A pak si do vás ještě někdo kopne s tím, že jste moc hnusná na to, abyste měla kluka. Bolí to, co? I když jsou to lidé, kteří vás nikdy neviděli a vůbec vás neznají. Teď si představte, že to řekne někdo vám blízký…to je úplně nový druh pekla…

Pokud tohle čte někdo, kdo si něco podobného zažil, řeknu vám jednu věc – vykašlete se na to, co si o vás myslí ostatní. Opravdu. Protože dost často tyhle výroky nejsou založeny na realitě, ale na něčem mnohem zákeřnějším, co sídlí uvnitř těchto lidí – ať už je to závist, touha po pozornosti nebo jenom potřeba zraňovat druhé, aby si sami něco dokázali. Nikdo není hnusný, a především nikdo není hnusný jen proto, že mu to někdo řekl. Dělejte, co vás baví. Buďte šťastní. Ukažte jim, že vy nejste rohožka, o kterou se bude někdo otírat jen proto, aby se sám o sobě cítil líp a aby si něco dokázal. Vezměte ten komentář jako indikátor toho, že něco děláte dobře, protože jak zpívá i Taylor Swift, Haters gonna hate… Dokažte světu, že nikdo jiný nad vámi nemá moc, jenom vy sami. A pokud vám bude někdo házet klacky pod nohy, prostě je vezměte a udělejte si z nich táborák. Věřte, že se budete cítit mnohem líp J. A udělejte mi jednu laskavost – až se příště budete na sociálních sítích něčemu smát, zkuste se na to podívat také z druhé strany. Možná vás ten smích přejde…

Den, kdy jsem zjistila, po kom mám svou okouzlující osobnost

Víte, někdy je opravdu radost pohybovat se v mé blízkosti. Pokud hledáte někoho, kdo od přírody oplývá sarkasmem, ironií, rejpavostí a podobnými kvalitami, jsem váš člověk. Nikdy mi ale nešlo moc do hlavy, po kom to vlastně mám, protože můj humor se od zbytku členů mé rodiny celkem dost liší. A včera jsem na tuto otázku dostala odpověď.

Díky tomu, že jsem teď dostala příležitost trávit více času se svou rodinou (volně přeloženo jako ,,momentálně jsem bez práce a tvrdnu doma v teplácích“), jsem dostala šanci pochopit, kdo mě takto obdaroval. Když jsem včera poslouchala mamku, jak nadává našemu psovi, že není ochotnej zvednout zadek, pod kterým byl její telefon, měla jsem už totální jasno. Ano, mám to po ní. Ve chvíli, kdy vysvětlovala, že se na ni náš milovaný mazlíček nemá ani dívat, protože s ním nemluví, jsem to už nevydržela a smíchy se rozbrečela.

Tohle krásné dědictví na mě tedy bylo předáno mou drahou matkou. A nemyslete si, já jsem za něj vděčná – alespoň ve chvíli, kdy mluvím s lidmi, kteří tento humor chápou. To bohužel nejsou ale všichni, takže se někdy dostávám i do chvil trapného ticha. Ale neměnila bych. Moje ironie a sarkasmus mě už dostaly skrze hromadu podivných konverzací, na které budu dlouho vzpomínat. Jediný, kdo tím u nás doma ale trpí, je náš pes. I když i ten si už zvykl…

A nemyslete si, i on je královský provokatér :D.

Den, kdy jsem zjistila, že lidi jsou blázni

Popravdě, to že jsou lidi blázni si myslím už celkem dlouho. A to mě nevyjímaje. Podle mě jsme každý tak trochu blázen, každý ale trochu jiný. Naším životním posláním je najít takové lidi, kteří jsou stejní blázni jako my, a těch se držet zuby nehty. Navíc, život a svět kolem nás by byl tak trochu nuda, kdybychom všichni byli normální, nemyslíte?

Dnes ale chci mluvit o trochu jiném bláznovství. Konkrétně o sezónním bláznovství. Párkrát v roce nastane období, kdy se lidé začnou chovat tak nenormálně. A vy už asi víte, kam mířím, protože se právě nacházíme v období, které je vrcholem všech sezónních bláznovství – Vánoce. Vánoce jsou vrcholem roku a také vrcholem šílenství, které se odehrává všude kolem vás, sotva se rozhodnete vystrčit nos z domu. Davy lidí shánějící perfektní dárky, stromečky, ozdobičky, jídlo a bůhví co ještě. Pokud si právě teď chcete koupit něco jen tak pro sebe, počítejte s tím, že se o to budete muset poprat se skupinou dalších lidí, kteří chtějí to samé. Toto období vás donutí rozvíjet vaše schopnosti strategického plánování, ale i průbojnost a dravost (pokud se vůbec chcete někam na ulici nebo v nákupním centru dostat, musíte začít používat lokty a v ŽÁDNÉM případě nikomu neuhýbat – jakmile totiž ostatní ucítí zaváhání, tak se vezete a skončíte úplně jinde, než jste původně plánovali).

Někdy mám pocit, že ale lidi ve vší té záplavě balicího papíru, ozdob a vánočních slev jakoby zapomněli, o čem Vánoce doopravdy jsou. Že nejde o nejdražší dárek nebo největší stromeček. Jde hlavně o to, být spolu. A i malý dárek udělá radost, dost často i větší, než drahá hloupost. Protože tady nejde o dárek – jde o darování. To, že si na nás někdo vzpomene, nebo jsme pro něj dost důležití, aby si vůbec dal práci a nějakou tu hloupost nám dal. Právě tohle zahřeje u srdce, právě o tomhle je dávání dárků. Vánoce jsou od toho, abychom byli s lidmi, které máme rádi a na kterých nám záleží. Nejde o množství jídla ani pečlivě naleštěné sklo ve vitríně – jde o blízkost. Jde o pocit, že jsme tam, kam patříme. Že jsme doma. A že jsme někým milováni.

Proto vám radím – lidi, uberte s tím bláznovstvím. Nehoňte se za ,,perfektními“ Vánocemi. Takové je totiž můžete udělat i s polovičním množstvím stresu. Stačí, když tu budete pro své blízké a ukážete jim, že vám na nich záleží. Pak budete mít opravdu perfektní Vánoce.

Den, kdy jsem udělala chybu...

Chyby. Každý je děláme. Jestli vám někdo řekne, že nikdy nechyboval, tak ho okamžitě přestaňte poslouchat, protože lže. Všichni chybujeme, protože jsme jenom lidé. Jsme takoví, jací jsme a bez chyb bychom nikdy vlastně ani nepoznali, co je správné. Nikdy bychom se neposunuli dál, ničemu bychom se nenaučili. Právě to si musíme pokaždé uvědomit, jinak totiž zabředneme do bahna pochybností, obviňování se a lámáním si hlavy nad tím, co jsme mohli – a měli – udělat jinak.

Já sama jsem v posledním týdnu udělala několik chyb. Jenže dneska jsem si uvědomila, že i na chybu se můžu dívat z několika úhlů. A ne v každém z těchto úhlů je chyba chybou. Ano, když zaměníte poštu a dáte ji někomu jinému, než jste měli, je to chyba. Vy se poučíte, zapamatujete si obličeje a jména a jdete dál. Tohle je chyba, která nikomu neublíží, dokonce se při ní můžete i zasmát a může tak sloužit i jako skvělý sociální prvek. Horší pak je, když vpustíte do firmy člověka, který ve skutečnosti nemá s nikým jednání – naopak, jedná se o někoho, kdo se pokouší ze zaměstnanců vytahat peníze do nějaké pochybné kasičky (ano, i tahle chyba spadá na moje bedra…). Tohle samozřejmě není chyba, nad kterou se zasmějete. Tohle už je vážnější chyba, která vás tak trochu probudí. Uvědomíte si, že musíte být obezřetnější a že nemůžete věřit každému, kdo řekne, že má v budově jednání. I tuhle chybu musíte zpracovat, přijmout a poučit se z ní. To ovšem může být těžší úkol, zvlášť když vás každých pět minut někdo poučuje, že příště nikoho takového nesmíte pouštět dovnitř. Víte co? Nejsem nedoslýchavá, jednou ta informace bohatě stačí. Takhle místo poučená skončím maximálně tak naštvaná.

Pak je tu ale skupina chyb, které se přijímají nejhůř. Jsou to ,,životní chyby“. I té jsem se během posledních pár dní dopustila. Jsou to právě tyhle chyby, které nás přimějí pochybovat o nás samých, o našich schopnostech, o našich životech. Jenže někdy se stačí na tyhle ,,chyby“ podívat trochu jinak. Nejsou vlastně ani tak chybami. Tyhle rozhodnutí nám totiž vždy mohou říct něco víc o nás samých, o našich životech, o lidech, kterými se obklopujeme. Možná litujeme vyřčené pravdy. Možná litujeme upřímných slov. Možná chceme vzít zpátky chvilku slabosti. Nikdy nemusíme litovat pravdy, nikdy nemusíme litovat chvil, kdy jsme byli opravdu sami sebou a zranitelní. Jsou to reakce druhých, které nás přimějí pochybovat o sobě samých. A to je naprosto špatně. NIKDO by neměl mít takovou sílu nad druhými lidmi, ať už dotyčného nebo dotyčnou máme rádi sebevíc. Pokud vás tihle lidé v jakoukoli chvíli přimějí jenom pomyslet na to, že nejsme dost dobří, že jsme možná měli být potichu, pak si vás nezaslouží. Nezaslouží si být ve společnosti někoho, kdo se nebojí být sám sebou a říkat věci, které i jemu nemusí být příjemné, ale jsou naprosto autentické. Jsou to věci, které z nás činí osobnosti a které nás formují. Pokud jenom trochu zapochybujete o své vlastní formě, začnete se hroutit. Možná ne doslova, ale ty základy, na kterých je vystavěna vaše osobnost, se zatřesou. A pokud se budou třást i nadále, jednoho dne se naprosto zhroutí, a z osoby, kterou jste byli, se stanou jenom zhroucené trosky, a to nechce nikdo z nás.

Když jsem se poslední dva dny utápěla v sebelítosti a smutku, začala jsem otřásat svými vlastními základy. Proč nejsem dost dobrá? Měla jsem raději být potichu. Nezasloužím si být šťastná. Proč taky, vždyť jsem naprostá nula… Asi si to dokážete dost dobře představit. Jenže dneska večer jsem toho už prostě najednou měla dost. Proč bych kvůli pravdě, kterou jsem řekla a která se týkala dost citlivých osobních věcí, měla pochybovat o své vlastní ceně? Právě v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nejde o mou ,,chybu“, na celou situaci jsem se podívala úplně jinak a v plné míře si uvědomila, že přiznání něčeho osobního v žádném případě chybou není. Naopak, je to ukázka vnitřní síly a odvahy něco takového vůbec dokázat. Ovšem reakce druhých je právě tím, co nedokážeme nijak ovlivnit.

To, jak zareagoval člověk, na kterém mi záleží, ovlivnit nedokážu, stejně jako to nedokážete ani vy. Je to jejich rozhodnutí a učinili ho stejně tak, jako jste se rozhodli vy pro to svoje. Do hlavy druhých bohužel nevidíme, takže některé věci se asi nikdy nedozvíme. Nebudu lhát, chvílemi pořád lituju, ale jenom čas ukáže, jestli zrovna tohle rozhodnutí, ona pomyslná chyba, měla svůj důvod a vedla k něčemu jinému, možná i lepšímu. Zatím v to budu alespoň doufat, protože jak víme – naděje umírá jako poslední a každá chyba je k něčemu dobrá.

Doufám, že jste u toho neusnuli a budu se na vás těšit u dalšího povídání…