Chyby. Každý je děláme. Jestli vám někdo řekne, že nikdy
nechyboval, tak ho okamžitě přestaňte poslouchat, protože lže. Všichni
chybujeme, protože jsme jenom lidé. Jsme takoví, jací jsme a bez chyb bychom
nikdy vlastně ani nepoznali, co je správné. Nikdy bychom se neposunuli dál,
ničemu bychom se nenaučili. Právě to si musíme pokaždé uvědomit, jinak totiž
zabředneme do bahna pochybností, obviňování se a lámáním si hlavy nad tím, co
jsme mohli – a měli – udělat jinak.
Já sama jsem v posledním týdnu udělala několik chyb.
Jenže dneska jsem si uvědomila, že i na chybu se můžu dívat z několika úhlů.
A ne v každém z těchto úhlů je chyba chybou. Ano, když zaměníte poštu
a dáte ji někomu jinému, než jste měli, je to chyba. Vy se poučíte,
zapamatujete si obličeje a jména a jdete dál. Tohle je chyba, která nikomu
neublíží, dokonce se při ní můžete i zasmát a může tak sloužit i jako skvělý
sociální prvek. Horší pak je, když vpustíte do firmy člověka, který ve
skutečnosti nemá s nikým jednání – naopak, jedná se o někoho, kdo se
pokouší ze zaměstnanců vytahat peníze do nějaké pochybné kasičky (ano, i tahle
chyba spadá na moje bedra…). Tohle samozřejmě není chyba, nad kterou se
zasmějete. Tohle už je vážnější chyba, která vás tak trochu probudí. Uvědomíte
si, že musíte být obezřetnější a že nemůžete věřit každému, kdo řekne, že má v budově
jednání. I tuhle chybu musíte zpracovat, přijmout a poučit se z ní. To
ovšem může být těžší úkol, zvlášť když vás každých pět minut někdo poučuje, že
příště nikoho takového nesmíte pouštět dovnitř. Víte co? Nejsem nedoslýchavá,
jednou ta informace bohatě stačí. Takhle místo poučená skončím maximálně tak
naštvaná.
Pak je tu ale skupina chyb, které se přijímají nejhůř. Jsou
to ,,životní chyby“. I té jsem se během posledních pár dní dopustila. Jsou to
právě tyhle chyby, které nás přimějí pochybovat o nás samých, o našich
schopnostech, o našich životech. Jenže někdy se stačí na tyhle ,,chyby“ podívat
trochu jinak. Nejsou vlastně ani tak chybami. Tyhle rozhodnutí nám totiž vždy
mohou říct něco víc o nás samých, o našich životech, o lidech, kterými se
obklopujeme. Možná litujeme vyřčené pravdy. Možná litujeme upřímných slov.
Možná chceme vzít zpátky chvilku slabosti. Nikdy nemusíme litovat pravdy, nikdy
nemusíme litovat chvil, kdy jsme byli opravdu sami sebou a zranitelní. Jsou to
reakce druhých, které nás přimějí pochybovat o sobě samých. A to je naprosto
špatně. NIKDO by neměl mít takovou sílu nad druhými lidmi, ať už dotyčného nebo
dotyčnou máme rádi sebevíc. Pokud vás tihle lidé v jakoukoli chvíli
přimějí jenom pomyslet na to, že nejsme dost dobří, že jsme možná měli být
potichu, pak si vás nezaslouží. Nezaslouží si být ve společnosti někoho, kdo se
nebojí být sám sebou a říkat věci, které i jemu nemusí být příjemné, ale jsou
naprosto autentické. Jsou to věci, které z nás činí osobnosti a které nás
formují. Pokud jenom trochu zapochybujete o své vlastní formě, začnete se
hroutit. Možná ne doslova, ale ty základy, na kterých je vystavěna vaše
osobnost, se zatřesou. A pokud se budou třást i nadále, jednoho dne se naprosto
zhroutí, a z osoby, kterou jste byli, se stanou jenom zhroucené trosky, a
to nechce nikdo z nás.
Když jsem se poslední dva dny utápěla v sebelítosti a
smutku, začala jsem otřásat svými vlastními základy. Proč nejsem dost dobrá?
Měla jsem raději být potichu. Nezasloužím si být šťastná. Proč taky, vždyť jsem
naprostá nula… Asi si to dokážete dost dobře představit. Jenže dneska večer
jsem toho už prostě najednou měla dost. Proč bych kvůli pravdě, kterou jsem řekla
a která se týkala dost citlivých osobních věcí, měla pochybovat o své vlastní
ceně? Právě v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nejde o mou ,,chybu“,
na celou situaci jsem se podívala úplně jinak a v plné míře si uvědomila, že
přiznání něčeho osobního v žádném případě chybou není. Naopak, je to
ukázka vnitřní síly a odvahy něco takového vůbec dokázat. Ovšem reakce druhých
je právě tím, co nedokážeme nijak ovlivnit.
To, jak zareagoval člověk, na kterém mi záleží, ovlivnit
nedokážu, stejně jako to nedokážete ani vy. Je to jejich rozhodnutí a učinili ho stejně tak, jako jste se rozhodli vy pro to svoje. Do hlavy druhých bohužel nevidíme, takže některé věci se asi nikdy
nedozvíme. Nebudu lhát, chvílemi pořád lituju, ale jenom čas ukáže, jestli
zrovna tohle rozhodnutí, ona pomyslná chyba, měla svůj důvod a vedla k něčemu
jinému, možná i lepšímu. Zatím v to budu alespoň doufat, protože jak víme –
naděje umírá jako poslední a každá chyba je k něčemu dobrá.
Doufám, že jste u toho neusnuli a budu se na vás těšit u
dalšího povídání…
Žádné komentáře:
Okomentovat